Klasická vzdělanost aktuálně

Žijeme v době, kdy je třeba oživit zájem studentů (i vyučujících) o předměty tradičně spadající do klasické vzdělanosti. Jde především o filosofii, historii a terminologii klasické filologie, ale také o další humanitní disciplíny. Potřeba nevychází z nostalgie, nýbrž z poznání, že dané obory jsou tradičně nejosvědčenějším způsobem, jak přivádět člověka k sobě samému, k jeho podstatě a všeobecnému rozvoji jeho myšlení a jednání.

Uvedené předměty po tisíciletí pozvolna utvářely svým specifickým obsahem podstatný rys evropské civilizace. Pak ale mohutný rozvoj přírodních věd, vědotechniky a společenských věd, jakož i skepse, vzešlá z politických katastrof 20. století, způsobily odcizení současného člověka světu humanitní vzdělanosti, a tedy i tomu, jak evropský člověk rozuměl sám sobě.

S tím souvisí deficit, který v našem vzdělání vznikl likvidací celé generace humanitních vzdělanců v průběhu totalitních období našich dějin. Skutečná věda a bádání – zejména humanitní – se totiž zdravě rozvíjí pouze ve svobodné společnosti. Právě obdobím nesvobody je naše současnost stále výrazně poznamenána. Mezi humanitní vzdělaností a vědou se tak rozevřela propast, která skýtá mnohá rizika: nepřináší uspokojivé řešení, ani přijatelné směřování.

V humanitní vzdělanosti se stává tématem umění interpretace textů, respektování kontextů a otázka našeho rozumění sobě samým a okolnímu světu. Významné místo zde má i umění, v němž se zrcadlí zápas o „nové lidství“. Schopnost soudnosti, myšlení, není pouhou libůstkou při interpretaci pozoruhodných textů, nýbrž podmínkou individuální zralosti i politické kultury. Je bojem proti hlouposti a všem formám ignorantství v oblasti soukromé i veřejné. V tomto smyslu se otázka vzdělanosti stává nejvlastnější identitou Evropy, za jejíž velikány a patrony byli považováni vždy ti, kdo vzdělanosti prospívali. Evropa jako synonymum vzdělanosti je tendencí k universalismu, který vyrůstá z překračování vlastního omezení.

Nesnáze západní společnosti se odcizením a svádějící vírou v technická řešení lidských a společenských problémů prohloubila. Stává se tak paradoxně příležitostí vrátit se ke kulturním počátkům našich dějin, tzn. k dávným konceptům lidskosti, a aktualizovat je v úvahách o vzdělání.

Jde o znovu zpřístupnění původních motivů touhy po autentickém vzdělání, jež formovaly evropský svět prostřednictvím vědy a filosofie. A to i přesto, že se na tyto tradiční formy vzdělání stále více pohlíží jako na překonaný způsob myšlení, hodný tak maximálně antikvární úcty. Lze se ale pokusit o „alternativní“ nahlédnutí na tradiční fenomény evropské vzdělanosti. Jde o to, ukázat je jako pramen imaginace, z něhož v dějinách vždy nově vycházely podněty k organizaci lidského života. Nezpochybnitelnými složkami této vzdělanosti je spolupůsobení žido-křesťanského etického monotheismu s řecko-římskou kulturou vzdělanosti a politiky.

Výzvou je představit spjatost těchto dvou složek tradiční vzdělanosti v nových souvislostech 21. století. Svou povahou jde o syntézu tradičního konceptu člověka a nejnovějších poznatků vědy, např. filosofických otázek kvantové teorie, průniků do makrosvěta a mikrosvěta, umělé inteligence, sociálního inženýrství či genetiky. V těchto oblastech lze oživit antické úvahy o ctnostech, o tragickém údělu člověka a o významu eticky zaměřené religiozity právě v konfrontaci s tzv. moderním vědecko-technickým přístupem k životu, který nelze přeceňovat.

Vzdělanost je zvláštní formou lidské ukázněnosti, formováním duchovního života, který by neměl být líčen jako nezajímavé staré haraburdí. Neměla by se tudíž pojímat ryze instrumentálně jako cesta k snadnějšímu životu, což je úloha pouze technické vzdělanosti. Od počátku Evropy, ať té antické či křesťanské, spočívala vzdělanost ve schopnosti sebeomezení, jež bylo prací na sobě samém. Tedy jako vzestup k obecnu, jako překonávání partikulárních zájmů, jako memento, abychom nevycházeli vstříc tomu, co je v nás nízké.

Vzdělanost je prvotně pozváním k vznešené formě existence, jež je schopna transcendence a osvobozuje nás od degradujících sklonů. Znamená především konfrontaci s překážkou, kterou je člověk sám sobě vždy, když rezignuje na sebeovládání a trpělivost. Překonání sebe sama, znovunabývání vlastního odpovědného já, které odolává svodům bezprostředního ulehčení života, se musí znovu ukázat jako cesta výchovy k zralosti. Tento etický rys člověka se ukázal jako jediný zdroj fungování zodpovědné společnosti.

Aleš Prázný

Seminář o etice

Připravujeme další seminář pro pedagogy středních škol. Tématem je tentokrát etika, jež se bude rozebírat z různých hledisek. Potvrzení hosté jsou Jan Sokol, Marek Vácha a Jakub Jinek. Jednodenní seminář proběhne opět na půdě Univerzity Pardubice, v zasedačce Fakulty chemicko-technologické. Vzhledem ke zhoršující se situaci ohledně pandemie hledáme vhodný termín – tak, aby případné zájemce

>>